V našem rozhovoru vám představíme jednu nejznámějších foodblogerek, autorku knih Kuchařka ze vsi a Rande s gurmánkou v české kuchyni – Šárku Škachovou. A také autorku blogů Šárčina škola vaření aneb dolcevita.blog.cz a gurmanka.cz.

Dobrý den, Šárko. Kdy jste začala psát své blogy? Proč zrovna FOODblogy?

Foodblog jsem si založila již v roce 2006, takže letos je mým stránkám již 12 let. Od té doby uběhlo mnoho vody. Když jsem stránky zakládala, netušila jsem, co všechno se tímto krokem dá do pohybu a kam až mě stránky zavedou. Mám za sebou celou řadu televizních zkušeností, pravidelně přispívám do tištěných médií, poznala jsem spoustu zajímavých a stejně naladěných lidí na různých místech světa. Jsem stále na své cestě a věřím tomu, že toho mám ještě hodně před sebou.

V roce 2016 vám vyšla kniha s názvem Kuchařka ze vsi. Přiblížíte nám ji? Kde čerpáte inspiraci, když vytváříte recepty?

Moje nová, v pořadí druhá kniha s názvem Kuchařka ze vsi je knihou, která dýchá teplem domova, tradicemi českého venkova a láskou k dobrému jídlu. Je to klidné zastavení v mojí kuchyni, kde recepty plynou v čase od jara do zimy, využívají zdroje z přírody dle ročních období. Nevynechala jsem ani klasické svátky, jako jsou Velikonoce a Vánoce. Čtenáři se tak dostane nejen inspirace k vaření, ale prostřednictvím fotografií a mého vyprávění je tak trochu vtažen i do klidného života na vsi a do činností v kuchyni s ním spojených. Jak je dobrým zvykem u nás na jihu Čech, je to pozvání k nám domů.

Jde čistě o českou kuchyni nebo se inspirujete i v té světové?

Jsem rozhodně patriot a velký obhájce tradiční a poctivé české kuchyně, ale obdivuji se každé kuchyni, která umí využít lokální produkty a zpracovat je tak, že se stanou nosnou kostrou místní kuchyně. Proto mám ráda italskou kuchyni pro její pestrost a proměnlivost, protože se liší podle jednotlivých regionů. Je mi blízký středomořský způsob života a stravování. Obdivuji se francouzské preciznosti a požitkářství. Indická kuchyně je zase velká a voňavá kořenka světa. Chutná mi i čínská kuchyně a velmi často ji doma připravuji. Mé milé Švýcarsko považuji za gastronomicky nejgeniálnější a nejbohatší území. Je to křižovatka místní tradiční kuchyně se špičkově zpracovanými produkty. Je tu patrný italský a francouzský vliv, a to je něco, co v jiné kuchyni na jednom stole prostě nenajdete.

Blízká je mi samozřejmě i sousední rakouská kuchyně se svou císařskou noblesou, která ji formovala. A odtud už je jenom kousek k té naší české, na kterou nedám dopustit. Českou kuchyni jsem si zamilovala a její potenciál pochopila až nyní. Na naše tradiční speciality musíme být patřičně hrdi. Nikde jinde na světě se s nimi nesetkáme a jak moc nám mohou chybět, to vědí ti, kteří byli nuceni se na čas odstěhovat jinam a znají pocit, jaké to je, když postrádáme něco, co je nám blízké. Každému se musí zastesknout po dobrém českém chlebu, svíčkové s nadýchaným knedlíkem, po vůni švestkových knedlíků…. Alespoň jednou jedinkrát. Je to přeci vůně našeho domova. Byly doby, kdy česká kuchyně v Evropě hodně znamenala. Zasloužila by si, abychom ji zase vrátili tam, kam patří.

K tradiční české kuchyni patří neodmyslitelně sádlo. Co si myslíte o návratu sádla do českých kuchyní?

Sádlo je velmi vhodným tukem a jeho návrat na mne působí pozitivně. Své využití má v mnoha směrech (konfitovaní, vaření, smažení a v neposlední řadě pečení.) V dobách, kdy nebyly chladničky běžnou součástí domácností, uchovávalo se maso různými způsoby. Konfitování je jedním ze starých a osvědčených způsobů. Pomalým pečením v sádle se maso dokonale upeče, ale maso tuk nenasákne. Pokud ho hned nekonzumujeme, po vychladnutí se maso v sádle dokonale konzervuje. A takových kladů sádla je spousta. Při pečení sádlo dodává těstu hladkost, což sami zjistíte, pokud zkusíte můj recept na Sádlovky s marmeládou.

Jaký je váš oblíbený recept s použitím sádla?

Zde bych zmínila svou Konfitovanou kachnu, Confit de Canard. Nejčastěji se konfitují stehýnka husí, kachní, ale výjimkou nejsou ani králičí a kousky vepřového masa. Vhodným tukem na konfitování masných produktů je sádlo, ideálně takové, které je masu vlastní. Konfitování je časově náročné, ale výsledkem je vynikající chuť a měkká konzistence masa, které si při správném uskladnění dokáže podržet své chuťové vlastnosti po delší dobu. Správně konfitované maso by mělo pod vrstvou sádla a při správném uskladnění vydržet až 5 měsíců.

Vaše knihy působí čistě, svěže, jednoduše. Doma milujeme váš řecký jogurt s medem a mandlemi. Chystáte se v blízké době vydat další knihu?

Pár nápadů v hlavě mám. Stohy článků i fotografií se mi neustále kupí, ale protože mám ještě spoustu dalších aktivit, zatím jsem si nestanovila žádný pevný termín. Přemýšlím, cestuji a ukládám si své zážitky na vhodnou chvíli, kdy bude na všechno víc času.

Na jaké úrovni, je podle vás, dnes česká gastronomie?

Určitě záleží hodně na tom, jak se na tu českou gastronomii umíme podívat. Je zřejmý trend zbavit českou kuchyni jisté fádnosti a nebát se experimentovat s novými trendy. Je patrná i snaha zjednodušovat pracovní postupy, ale hlavně vidím ochotu se znovu českou kuchyní zabývat a objevovat objevené. Vychází staré kuchařské knihy a je zřejmé, že v mnohých z nás zůstává i úcta ke starým tradičním postupům a ochota si proces vaření nezjednodušovat. To je jistě dobrá zpráva. České kuchyni nezvoní hrana a má zase spoustu nových i starých obdivovatelů.

Myslíte si, že dobré jídlo dokáže uvařit každý?

Ano. Příroda sama produkuje spoustu dobrého jídla a není potřeba mnoho kuchařských znalostí, aby dobře chutnalo. Chce to mít chuť do práce a nevzdat to po případném prvním nezdaru. Sama se setkávám se spoustou pozitivních reakcí mých čtenářů, kteří vaří podle mnou popsaných a vyzkoušených rodinných receptů a jsou potěšeni, když se úspěch dostaví hned na první pokus. Je to i dílem důkladně popsaných receptur s přesnými váhovými jednotkami a s uvedením času nutného k tepelné úpravě. Dnes je vše jednodušší, protože se všude dá najít spousta edukativních materiálů, se kterými je opravdu snadné pracovat. Chce to jen chtít.

Experimentujete doma při vaření?

Rozhodně ano. Je to dáno mou láskou k cestování a objevování nových surovin. Skvěle se experimentuje například s divokými bylinkami, některými původními druhy zeleniny, které se z našich kuchyní na čas vytratily, a rozhodně s houbami, nejtajemnějšími dary přírody. Mým největším experimentem byla cesta do daleké Číny. Tam jsem pochopila, kolik nových chuťových vjemů existuje. Překvapivý byl v tomto smyslu též Karibik. Ze všech cest si domů vozím dostatek materiálu, abych mohla experimentovat. Myslím si, že bez ochoty experimentovat se nikdo nestane dobrým kuchařem ani strávníkem, který dokáže jídlo ocenit.

To ovšem neznamená, že je nutné tvůrčí fantazii vkládat i do klasických jídel. Ta byla léty upravena k dokonalosti a netřeba to měnit. I experimentátor by měl mít jistou míru pokory, protože jídlu často pomůže i to, co do něj kuchař nedá.

Jaké jídlo je vaše nejoblíbenější?

Kdybych jmenovala jedno jídlo, tak bych nebyla objektivní. Řekla bych to tak, že všechna jídla konzumovaná v dobré společnosti mají pro mě punc výjimečnosti. Považuji také za velké plus fakt, že mám chutě dobře nastavené. Žádná zelenina, koření, ryba či bylinka není pro mě nepřekonatelné tabu. Pokud je jídlo dobře upravené, dokážu si ho užít.

Ale možná bych přeci jenom jedno jídlo vybrala… Užít si chuť a vůni doma upečeného chleba je velmi zvláštní, milý a silný okamžik, který vybízí k zamyšlení, protože chléb vždy byl a zůstane dílem té nejpoctivější práce. Naučila jsem se chléb sama připravit a upéct ho v peci vytopené dřevem. Takže nejoblíbenějším jídlem by mohl být domácí voňavý kváskový chléb s křupavou kůrkou.

Napadla vás někdy myšlenka, věnovat se jinému žánru než jídlu?

Ano. Život je multižánrový. Jídlo je jen jednou z jeho příjemných součástí. Hodně cestuji, píši cestopisy a moc ráda nasávám atmosféru starých měst. Před pár týdny jsem se vrátila z Benátek a jsem stále plná dojmů. Kufr mám v podstatě pořád připravený. Pokud nejsem v zahraničí, tak ani doma nesedím jen na jednom místě a ráda se věnuji českým folklórním tradicím a za naší historií vyrážím do různých koutů naší vlasti. Vzhledem k tomu, že žiji ve velkém domě s rozlehlou zahradou a plodným ovocným sadem, musím být i polovičním zahradníkem a zpracovatelem veškeré úrody. Musím zvládat i své zaměstnání a stihnout i kancelářskou práci nutnou pro hladký běh naší firmy s veskrze technickým zaměřením. Souběžně si sama zajišťuji distribuci knihy a pravidelně přispívám do tisku články. A v neposlední řadě se snažím být vlídnou velitelkou naší rodiny a tepajícím srdcem celé naší domácnosti, aby všem u domácího krbu bylo teplo a útulno.

Neuvažovala jste někdy o otevření vlastní restaurace?

O tom jsem uvažovat nestihla, to se mi reálně na pár let přihodilo. V mém případě se totiž stalo jídlo cestou k lásce a velkému životnímu snu. Odstěhovala jsem se do Švýcarska za svým mužem a spolu jsme vedli rodinný hotel s restaurací na švýcarsko-francouzské hranici. Krom zajištění chodu hotelu s restaurací jsme stihli uspokojit i naše umělecké ambice a provozovat v místě i úspěšnou galerii.

Jaké tedy bylo vést restauraci?

Na samém počátku jsem si nemyslela, že bych se o kuchyň dokázala starat sama, ale vlivem okolností se to stávalo naprostou nutností. Pracovat pro rodinný podnik znamená pracovat se 100% nasazením a být tam, kde je mě třeba. Nebyl ani čas si připustit, že bych to nezvládla, ale pochybnosti uvnitř jsem měla velké. Svět profesionální kuchyně je diametrálně odlišný od pohody, která panuje v domácí kuchyni. Jestli někdo hledá odpověď na otázku: „Proč je na světě v profesionální kuchyni tolik testosteronu?“, tak mu mohu s klidem říct, že to není snad nedostatkem odvahy nebo fantazie žen, ale je to proto, že kuchařské povolání je opravdu chlapská dřina. Stres, únava a shon byly na denním pořádku. Jestli kolem jídla něco neklape, může za to šéf kuchyně! Všechnu starost o hladký chod restauračního provozu jsem vzala na sebe a stala se hlavou i rukama naší kuchyně. Zpočátku jsem to chtěla vzdát a připadala jsem si jako slon v porcelánu. Naštěstí jsem se naučila pokoře a rychle vycítila, že tady nemohu nic měnit, ale je třeba pochopit, že Švýcarům se povedlo propojit staré tradice s gastronomickým modernismem velmi nenásilně a nestojí o to, aby jim tu někdo něco měnil.

Kdybych měla definovat švýcarskou etapu mého života, mohla bych použít jen tři slova: „vařit – jíst – milovat,“ a vystihla bych jimi všechno. Snažila jsem se přetvořit kuchyni na jednoduchou, zábavnou záležitost s vůní regionu a s velkým důrazem na roční období, proto jsem ji držela hodně blízko přírodě. Vypěstovala jsem si úctu ke každé surovině, se kterou jsem se tu setkávala. Ono totiž není nic těžšího než skutečně dobře uvařit něco velmi jednoduchého a prostého.

Jak byste švýcarskou kuchyni popsala?

Pro Švýcary je jídlo součástí národní pýchy a identity. Jejich gastronomické povědomí a vzdělání patří k tomu nejlepšímu, jaké ve světě je. Pochopila jsem, že když vezmu lokální přírodní suroviny a trochu lidské zručnosti, vykouzlím jídlo, které bude nejen dobře chutnat a vypadat, ale hosté ocení fakt, že jim voní domovem!

Švýcaři jsou na svou Ächti Schwizer Chuchi (pravou švýcarskou kuchyni) patřičně hrdí. Co kanton, to jiný kulinární skvost. Zde se propojují vlivy francouzské, německé i italské kuchyně se švýcarskou tradiční stravou a vzniká z toho jedna velká zážitková gastronomie. Uspokojit tak různorodě naladěný národ není vůbec jednoduché. Obchodníci sázejí na kvalitu a autenticitu, proto tam koupíte skoro všechno, na co si jen vzpomenete.

Když jsem vařila, dbala jsem na to, aby tam nikdy nechyběl drobný otisk mého dobrého úmyslu. A sázela jsem všechny karty na to, že co je dobré od přírody, to člověk nezlepší!

Vrátím se k vaší knize – Kuchařka ze vsi, která je proložena českými tradicemi. Jsou pro vás a vaši rodinu důležité české tradice a svátky?

Společné jídlo je obrazem našeho života, protože nás sbližuje v dobách zlých i těch lepších. Od stolu se vždy všechno řešilo snáz a s větším klidem, proto se snažím tradice využít k tomu, abych rodinu a přátele měla pořád nablízku. Život je tady a teď, užívám se tedy každou příležitost být s nimi. A právě díky tradicím se ve vzpomínkách mohu vracet i k těm, kteří tu se mnou nejsou, ale pořád je nosím v srdci. O našich českých tradicích nejen píšu, ale nenechám si ujít tu vzácnou příležitost sama se na nich podílet a předávat je přes několik generací dál. Jsem nadšenou sběratelkou starých časů, proto jsou i mé knihy tak trochu staromilecké, ale vždy se v nich snoubí minulost se současností, protože takový je život.

Pokud jde o tradice, často se stačí zamyslet nad jejich významem. Někomu se možná vybaví vynucené rituály, které povinně absolvuje proto, aby dostál zvyklostem v rodině, ale u nás jsou vnímány jako příjemné a milé okamžiky, které trávíme spolu a nechceme se o ně připravit. Tradice hezky stmelují naše malé společenství a budují svébytný systém hodnot. Kdo zná své tradice, ten zná směr své cesty a ví, odkud přišel a kam patří.

Existuje spousta názorů a rad, jak se zdravě stravovat. Podle čeho se rozhodujete vy, co bude nebo nebude na talířích členů vaší rodiny?

Hledači foodtrendů a superfood na nás vykukují za každým rohem. Doba je plná bažení po nových trendech, ale já si říkám, proč hledat dávno objevené, když se stačí podívat do minulosti. Dieta mediterranean (středomořská dieta) má v sobě všechnu moudrost dějin. Je v ní hojnost plná života a s láskou připraveného jídla, doma vypěstovaného, sklizeného a zpracovaného, které bylo uvařeno proto, aby bylo zkonzumováno s těmi, kteří se na jeho vzniku nějakým způsobem podíleli. Středomořská dieta je pro mě jednoznačně návratem domů, ke kořenům a tradicím. Není ovšem jen o jídle, ale mnohem víc o způsobu samotného života. Kdo chce žít a jíst na středomořský způsob, měl by si na jídlo vyčlenit dostatek času. Jižní národy s jídlem nespěchají, rozdělují ho na několik chodů, a když jedí, tak vždy s chutí a požitkem. Říká se, že čas tu odměřují kostelní zvony a vůně linoucí se z plotny, takže hodinek netřeba. Život si užívají a neztrácejí čas hledáním.

Otázka stravy se donekonečna řeší, ale já vím, že v ohlédnutí do minulosti je něco úctyhodného a následováníhodného. Jezte to, co vám svědčí nejlépe. To je přeci odvěký princip stravování.

Co byste našim čtenářům poradila, aby dobře a vyváženě jedli?

Sama za sebe mohu říct, že se snažím poslouchat diktát přírody a respektovat roční období. To mi samo od sebe dokáže zajistit pestrou a zdravou kuchyni. K ideální postavě je třeba se rozumně projíst. Jíst správné potraviny v odpovídající kvalitě a šetrným přístupem v kuchyni z nich připravit jídlo, které je třeba konzumovat ve vyváženém poměru a dodržovat pravidelný příjem potravy. Když se přidá zdravý pohyb, je to pro mě ten nejlepší výživový trend, který nikdy nevyjde z módy.

Jídlo by nás mělo všechny pěkně držet pospolu u jednoho stolu. Přála bych všem, aby je u jídla provázela radost a dobrá nálada. Nechť je naše jídlo klíčem k dlouhému a radostnému životu.

Šárka Škachová 

 www.gurmanka.cz; www.dolcevita.blog.cz